Carpe diem
Nemám ráda, když mi někdo bere jistotu v sebe sama. Když se mi někdo snaží vštípit, že jsem úplně jiná, než si o sobě myslím. Jak to někdo jiný může vědět? Jen já se sebou samou žiji sedmnáct let. Vím, že jsem se vždy protloukala životem jen z důvodu nutnosti, nikoliv z důvodu přání. Žiji v tomto pokoji už nejméně tři roky a přesto jsem se v něm stále nezabydlela. Proč? Protože jsem stále doufala, že budu moci žít ve své pohádce. Navždy.S ním. Jsem idealista a nikdo na tom nic nezmění. Jsem naivní a nikdo mi to nevymluví. Možná se chovám jinak a říkám něco jiného. Jenže do hlavy mi nikdo nevidí a neivíd, o čem přemýšlím, v co doufám, o čem sním. Mohu říkat, nemám šanci. V jádru sebe sama ale sním o tom, jaké by to bylo šanci mít a nadějně doufám v to, že je zde ještě zrnko naděje.
Jeden člověk mi vyčítá, že si o sobě myslím, že vím vše. On přitom ale dělá to samé z mého pohledu. Myslí si, že ví vše, zejména o mě, ač tvrdí opak.. Vtipné.
V jistých věcech vím více, než mnozí lidé, ale rozhodně vím, že jsem teprve na začátku a že cesta je dlouhá. Ale chci ji jít?
Co když po tom všem se smířím s normálním životem? S poklidným životem bez hrozeb, jaké si většina z vás nedovede představit.
Nastává podzim, čas dozrávání a já si uvědomuji, že má pohádka je zde. Že chci vést poklidný spokojený život s velkou rodinou a možná jen občas zabývat se věcmi mimo lidské chápání. Že si chci užívat den, jako by mě být poslední a nikoliv se připravovat na poslední den.
Nejsem zlá a nikdy nebudu. Pomsta a zlost nejsou můj styl. Proto jsem schopná odpouštět i lidem, kteří mi ublížili. Jejich chování je sice mimo mé chápání, já bych něco takového neprovedla. Ale chybovat je lidské, odpouštět božské.... máme to prostě v rodině. ;-)
Komentáře
Přehled komentářů
No Adri to fakt sedí nikdo nemůže říkat jaká si nebo ne když jen ty sama víš jaká si a co chceš
a nikdo jinej jaká bys měla bejt.
pravda...
(Arkela, 25. 8. 2008 0:32)